Sparta Hockey Supporters - Stránky fanoušků hokejové Sparty

ČÁST I.  Petr Bříza. Dokážete si ho spojit s jiným klubem než Spartou? V roce 2006 se loučil se svou skvělou kariérou ziskem titulu ve snovém finále proti Slavii. Od té doby působí v klubu svého srdce jako generální manažer. Webu Sparta Hockey Supporters poskytl obsáhlý rozhovor. Jeho první část si můžete přečíst dnes. Vypráví v ní o svých hokejových začátcích, porovnává, jaký byl hokej před a po revoluci, co chybí českému hokejovému hnutí.

Na další části se můžete těšit v následujících dnech.

Jak jste se vůbec dostal k hokeji a konkrétně do branky?
Začal jsem někdy v deseti letech. Miloval jsem tehdy Holečka a chtěl jsem být brankář. Z kartonu jsem si vyráběl betony a chodil   se staršíma klukama hrát za barák na asfaltový plácek. Později se objevila možnost začít chytat. Můj tělocvikář, který byl zároveň trenérem klubu ÚDPMJF, což znamenalo Ústřední dům pionýrů a mládeže Julia Fučíka. Jejich gólman, což byl náhodou syn ředitele školy, dostal špatné známky, a proto dostal doma zákaz hokeje. Proto oslovili mě. Zbyla po něm výstroj, a tak jsem druhý den šel na zápas, pustil 27 gólů, ale hrozně mě to bavilo.

První zápas, 27 gólů, neodradilo vás to hned na úvod?
Ne, měl jsem výstroj poprvé na sobě, navíc jsme hráli proti Slavii, takže to bylo úplně jedno.

Do Slavie jste poté přestoupil.
Ano, po roce a půl si mě vyhlídla Slavia, a tam jsem zůstal až do osmnácti.

Jaký máte vlastně vzhledem k tomu, že jste jejich odchovanec, vztah k tomuto klubu?
Tak vyrostl jsem tam, naučili mě hokej. Trenéři tam byli skvělí a díky nim jsem potom šel rovnou do extraligy. Byl bych pitomec, kdybych řekl, že mám ke Slavii špatný vztah. Ale přiznávám, že mě to od počátku táhlo ke Spartě. Sparta pro mě vždy byl úplně jiný klub. Samozřejmě to bylo i tím, že Slavia nehrála extraligu. Já jsem v osmnácti chtěl strašně moc do Sparty, protože Slavia měla tehdy tým plný starších bývalých prvoligových hráčů z Kladna a nebyla tam moc šance něco někam posunovat. Sparta mě tehdy ale nechtěla. Řekli mi, že jsem moc mladý. Tak jsem šel do Českých Budějovic.

V těch jste chytal celkem čtyři roky s výjimkou dvou armádních let v Jihlavě.
Tam jsme museli jít všichni. V té době byla povinná dvouletá vojenská prezenční služba. Tehdy chytal v Jihlavě Králík… nebo Šindel? (chvíli vzpomíná) Ne, určitě Králík, po mistrovství světa končil. Uvolnilo se tam místo, navíc jsem nebyl v Budějovicích úplně spokojený, nechytal jsem moc pravidelně, tak jsem přerušil studium na pedagogické fakultě v Budějovicích a šel do Jihlavy.

Jaké to bylo v armádním klubu?
Dobré. Nakonec chtěli, abych tam i zůstal. Mužstvo tam tehdy bylo složené ze záklaďáků a z takzvaných důstojníků, což byli hráči, kteří tam hráli dlouhodobě. Hráči jako Benák, Válek nebo právě Králík. Prostě slavná jména. Ti měli smlouvu s armádou, byli to důstojníci, kteří tam byli pod nějakým kontraktem. Ale já jsem chtěl znovu do Sparty. Jenže ani tentokrát to neklaplo. Budějovice řekly, že mě nepustí. Mně se tenkrát dařilo v Jihlavě, dostali jsme se dvakrát do finále, byl jsem v národním týmu. Takže jsem dva roky ještě zůstal v Budějovicích. Poté v roce 89 jsem znovu otravoval, že bych chtěl do Sparty, tak oni řekli dobře, ale nadiktovali si pět jmen a jedno z nich musela Sparta obětovat. Což byl vlastně takový první novodobý trejd.

Když jste zmínil rok 89, teď slavíme 20 let od sametové revoluce, 17. listopadu se vysílalo množství dobových záznamů. Na jednom z nich hovoříte k lidu na letenské pláni. Jak na tehdejší změny vzpomínáte?
Hrozně rád. Pro dnešní mladou generaci je to těžko představitelné. My tehdy žili ve zřízení, které vypadalo nezničitelně. Na dvojce můžete dnes vidět zprávy před 25 lety a tu prapagandu, které se dneska zasmějeme. Ten listopad byl tehdy úžasný, byla to obrovská euforie. Přišlo Maďarsko, pád Berlínské zdi a my byli jakoby poslední takže jsme se obávali, že jen u nás se to nezmění. A když tomu došlo, tak se do toho všichni zapojili.

Byl jste nervózní, když jste šel tehdy na tu vyvýšenou tribunu?
Já vůbec nevěděl, co se se mnou děje. Všude panoval velký zmatek. Vše se točilo okolo Havla a několika lidí, kteří věděli, co kam dále, bylo na jednáních a informovali o tom, kam ta jednání kráčí. K tomu měli takové křoví složené z umění, sportovců. Tehdy se objevili i ve Spartě, jenže nikdo se k tomu neměl. Já jsem byl v tu dobu takový v uvozovkách revolucionář a kývl jsem na to. Ale nedokázal jsem si představit, co to znamená. Když mě pak někdo na Letné zatahal za rukáv a řekl, ať jdu a něco řeknu, tak jsem byl úplně v háji, měl jsem knedlík v krku a koukal jsem na tu pláň, kde stálo 750 000 lidí. Hlavně jsem nevěděl, kdy přesně přijdu na řadu, panoval velký zmatek, protože pořád chodily poplašné zprávy, že za rohem jsou lidové milice a pomalu i parašutisti. Bylo to nervózní, ale zároveň fajn.

Jak se po revoluci podle vás změnil hokej? Pokud vynecháme to, že se v něm samozřejmě točí více peněz?
Finance jsou jedna ze zásadních věcí. Dřív kluby fungovaly v rámci státem řízeného hospodářství, patřily pod velké fabriky, takže systém financování byl úplně jiný. Ale k vašemu dotazu, hokej se změnil ze dvou zásadních hledisek. Pro nás byl hokej úžasná příležitost dostat se na západ, což dnes může každý mladý člověk. My jsme tehdy bez výjezdní doložky nikam nemohli. Byl to pro nás cíl, být v něčem špička. Sport je o dřině a obětování, o těžké práci. Dneska je společnost jiná. Život rodin je jinak zaměřený, ubývá dětí a rodičů ochotných věnovat sportu čas, navíc je sport dnes nákladnější. Takže sport ztrácí kvantum hráčů. Děti jsou dnes navíc hůře fyzicky připraveny, jsou línější. My jsme měli tělocvik v daleko vyšší míře, zatímco dnes je hokej braný jako otravný prvek ve výuce.

A to druhé hledisko?
To druhé je systémové. Na začátku devadesátých let systém výchovy a fungování českého hokeje fungoval na bázi toho, co bylo. Když řeknete, že máme problém, že nevychováváme mladé hráče teď, tak to není o současnosti, ale že jsme je nevychovávali před pěti, šesti lety. Třeba Sparta má s tímto problém. To, co jsme nastartovali v posledních dvou letech, se projeví za čtyři pět let. My v devadesátých letech těžili z toho předchozího systému, ze schopnosti produkovat vynikající hokejisty. A ti dojeli do konce devadesátých let. To jsou kluci, kteří začínali s hrou před rokem devadesát. Ale není to jen o systému. V tu dobu si navíc spousta rodičů mohla zařídit absenci v práci, odejít ve čtyři a místo toho vzít dítě na hokej. Dneska když máte trenéra, tak ho musíte zaplatit, když nemáte kvalitního trenéra, tak i výchova je horší. A nějakým způsobem jsme dojeli. I tak jsme produkovali spoustu kvalitních hráčů, ale to bylo setrvačností. Největší chyby podle mého začaly okolo let 96 a 98.

V jakém smyslu?
Začalo to asi Naganem. To jsme začali oslavovat sami sebe, začali jsme arogantně, hloupě a švejkovsky říkat, jak jsme nejlepší, že nikdo nad nás není, jak učíme Ameriku a Kanadu a přestali pracovat. Ti všichni ostatní však pracovali. Dnes, když my začínáme a máme otevřené oči a začínáme se od Švédů, Kanaďanů a Američanů učit, tak oni přiznávají, že právě v tu dobu, co my byli v laufu, jejich svazy byly téměř bankrot, měli obrovské problémy a něvěděli, co dál, tak že se jezdili učit k nám. Tehdy jsme zaspali. Jedním z jasných důkazů je fakt, že svazy Finska a Švédska mají osm až deset profesionálních metodiků. To jsou lidi, kteří pracují na rozvoji  sportu. Sledují trendy, jezdí na stáže, přednášejí, jezdí do klubů, vymýšlejí, jak systém zdokonalit.

A v česku tyto metodiky nemáme?
My jsme měli dva. A z těch dvou se stali organizační pracovníci, kteří akorát zajišťovali ubytování a cestování pro junirské reprezentace. Odešli jsme od perfektní metodiky tréninku, kterou tehdy všichni uznávali. To byl Bukač, to byl Dovalil. Velké osobnosti, které dokázaly ten trénink sesumarizovat. My jsme trochu ujeli v tom, že jsme si začali říkat, že svoboda je to, že si vše budeme dělat po svém. A navíc nároďák hrál dobře a my míváme tendenci úspěch dvaceti lidí považovat za úspěch celého hnutí, i když s tím nic nemá společného. Přitom tomu tak nebylo. Ti kluci dovednosti získali až v NHL. Přišli tam v raném věku, změnili myšlení, přístup, získali sebevědomí. My jsme na začátku devadesátých let prohrávali na mistrovství světa ve čtvrtfinále, semifinále v prodloužení nebo na penalty a nebyli jsme schopni se dostat přes tuto bránu. A až ta další generace tohle překonala, ale to sebevědomí získala až v NHL, české hokejové hnutí s tím nemělo nic společného.

Foto: sparta.cz