Sparta Hockey Supporters - Stránky fanoušků hokejové Sparty

ČÁST II. Ve druhé části obsáhlého rozhovoru vzpomínal manažer Sparty Petr Bříza na své zážitky v zahraničních angažmá na severu Evropy i v Německu. Vyprávěl o tom jací jsou jinde fanoušci i proč se nikdy nepodíval do NHL. V závěru pak zhodnotil všechny své tituly, kterých se Spartou dosáhl a objasnil, jak to v Holešovicích fungovalo na začátku tisíciletí s mládeží. Na další části se můžete těšit v následujících dnech.

První část rozhovoru si můžete přečíst ZDE.

Petře, v roce 1991 jste odešel do Finského klubu Lukko Rauma. A po dvou letech na severu Evropy pak do Německého Landshutu. Byl to pro vás skok, přejít z českého prostředí do ciziny?
Každý si zvykne na lepší podmínky. I když třeba Finsko nebyl zas takový skok v životní úrovni, nebo zajištění toho klubu.

A když byste měl porovnat herní stránku?
Finská liga byla zajímavá soutěž, dařilo se mi. Hlavní však je, že jdete ven. Že si osaháte tu zkušenost, jdete někam jinam, jste někde sám. Na tomto principu fungují i stáže. Když někdo jde do jiné firmy, tak ta zkušenost, že nahlédne do jiné kuchyně, mu dá strašně moc. Může porovnávat, může zjistit co funguje lépe, co hůř i co by u nás možná nešlo. To jsou obrovsky užitečné zkušenosti. Navíc to člověku dodá sebevědomí. My jsme ho tehdy moc neměli. My jsme pořád byli z malé, takzvaně socialistické zemičky. Proto pro nás byly tyto angažmá obrovskou zkušeností. Pro mě speciálně bylo rozdílné i to, že tehdy byly povoleni pouze dva cizinci na klub. Otevření přišlo až v roce 94 po Bossmanově kauze. Ale předtím nebylo běžné, aby si někdo bral brankáře cizince. Takže nebyla šance jít do top klubu. Já tehdy u obou klubů, jak ve Finsku tak v Německu čekal do poslední chvíle, jestli se zachrání. V obou smlouvách jsem měl klauzuli, že pokud se jim to nepodaří, tak tam jít nemusím. Naštěstí se oba týmy zachránily.

Jak se vám v nich dařilo?
Vždy ten první rok jsme byli čtvrtí, nakoplo nás to a začali posléze hrát v jiných patrech. To samozřejmě pomohlo i mě.

Třeba jste pomohl spíše vy jim.
To asi také. Pro mě byly ty roky opravdu skvělé, získával jsem i osobní ocenění. Samozřejmě, týmový úspěch je nejdůležitější, ale když se k tomu přidají i individuální ohodnocení, tak to potěší. Tehdy jsem byl dvakrát v All-star týmu, vyhlásili mě nejlepším gólmanem německé ligy. Bylo to fajn. Navíc vzhledem k tomu, že jak ve Finsku tak v Německu se jednalo o menší města tak mě vyhlašovali občanem roku.

Jací byli ve Finsku fanoušci?
Finsko je obecně chladné. Nemají nějak moc živé fanoušky. Většinou sedí, ale obrovsky hokeji rozumí. Atmosféra bývala OK, ale mrtvější než na jakou jsem byl zvyklý z Čech.

A v Německu?
Německo bylo úžasné. Tam jsou jedni z nejlepších hokejových fanoušků.

Kolik na vás chodilo diváků?
My jsme měli v Landshutu průměrně okolo pěti šesti tisíc diváků. Němci jsou nesmírně hrdí fanoušci. Mají v sobě zakořeněné, že pokud jdou fandit svému klubu, tak musí mít šálu nebo dres. To co se začíná rozmáhat i u nás. Pamatuji se, že se mě před lety v nějakém rozhovoru ptali, co bych si přál k mým čtyřicátinám. Tehdy jsem říkal, že bych chtěl na Spartě zažít takovou atmosféru jako v Německu, kdy jsou lidé hrdí, že mají ty klubové barvy na sobě, celý zápas prozpívají a vědí, že mančaft maká, i když se občas nedaří. Samozřejmě jsou hodně sebevědomí, takže když někdo nehraje dlouhodobě dobře, nebo to fláká, tak jsou schopní se zorganizovat a zatlačit na vedení klubu. Na setkání s ním to pak řeší. Nadruhou stranu jsem v Landshutu nikdy nezažil jediný atak fanoušků na hráče. Atmosféra tam byla prostě skvělá.

NHL jste si zkusit nechtěl? Nebo jste neměl nabídky?
Ono to bylo tehdy jiné. V mých nejlepších letech, kdy se mi dařilo v nároďáku, a mohl bych o NHL pomýšlet, tomu bránily dva aspekty. Zaprvé tehdy nebyla uzavřená smlouva mezi NHL a IIHF o odchodu hráčů a tak hráč, který byl pod smlouvou, defacto nemohl odejít. Protože mě Landshut tehdy koupil z Finska za velké peníze, bylo jasné, že za mě nikdo z NHL ty peníze nedá. Druhá věc byla, že i Dominik Hašek, který byl tehdy nejlepším gólmanem v Evropě, to v NHL neměl z počátku jednoduché. Ani on se nemohl ze začátku pořádně prosadit. Dokonce mi v roce 93 volal, že zvažuje návrat do Evropy. Pak se v Buffalu zranil Grant Fuhr, Dominik do branky vletěl jako uragán, udělal pět šest shut-outů v jedenácti zápasech a najednou to bylo o něčem jiném. V mé době hlad po evropských gólmanech prostě nebyl. Ta vlna přišla až později, když se Hašek prosadil a ukázal, že to jde i s evropskýmy brankáři. Se stylem, kterému se oni předtím smáli.

Vy jste získal se Spartou celkem čtyři tituly. Jeden v roce 89, pak hned po návratu z Německa v roce 2000, za dva roky v sezoně 2001/2002 a pak ve své poslední sezoně 05/07. Který pro vás znamenal nejvíc?
Těžko říct. Dá se to rozklíčovat. Nicméně bych byl pitomec, kdybych například ten čtvrtý degradoval a říkal, že byl méně hodnotný. Kdybych to srovnal, tak ten v roce 89 byl užasný pro Spartu. Jednalo se o první titul klubu po 36 letech. Když se k tomu přidá ten přelomový rok 89, je jasné, že to bylo výjimečné. Ten na konci tisíciletí byl zvláštní ze dvou důvodů. Zaprvé se po šesti letech podařilo přerušit nadvládu Vsetínu. A byl krásný i pro mě. Já se tehdy ve 34 letech vrátil zpět do Čech, a všichni si klepali na čelo, co to ta Sparta dělá.

Jak vlastně vzpomínáte na Vsetín? Přeci jen, byl to tak trochu zvláštní klub. Jaký jste k němu měl vztah?
Nulový. Já byl šest let pryč, takže jsem ho pořádně neznal. Bylo to celé vytvořené na penězích, které dával pan Zubík, protože sám se klub ufinancovat nemohl. Ani v tom regionu na to nebyly peníze.

A co titul 2001/2002?
Ten byl pro nás hezký v tom, že to bylo potvrzení úspěchů z předchozích let. My jsme v roce 2000 vyhráli titul, o rok později prohráli až ve finále, a najednou jsme měli další. To byly tři úžasné roky.

A pak přišel ten poslední před třemi lety, na závěr kariéry vám hráli vaší oblíbenou písničku od Sinatry My Way...
To byla pohádka. Bylo to pro mě obrovsky silné, dalo mi to hodně do dalšího života. Odešel jsem v klidu a míru z branky s krásným zážitkem na závěr. Žádný vyhazov. Na vrcholu.

Přemlouvali vás spoluhráči a vedení, abyste dál pokračoval?
Viliam Sivek mě přemlouval, že bych mohl dělat obojí, stát v brance i manažerovat. Zkoušel to i pan Charouz, prosili mě spoluhráči. Já už jsem ale nechtěl.

Ani teď vás neláká, se ve stylu Dominika Haška vrátit zase do branky?
Určitě ne ve stylu Haška. To už je určitě passé. Já jsem se hrozně moc těšil na tuhle práci. Jako hráč jsem na Spartě zažil éru, kdy jsme se odkláněli od klubových tradic, od jména Sparta, od té výjimečnosti.

V jakém smyslu?
Měli jsme černé dresy, které neměly s klubem nic společného, nefungovalo ani spojení s Los Angels Kings. Nikam jsme se jako Sparta neposunovali. Ty černé dresy byla jen prázdná forma bez obsahu. Navíc chodilo málo lidí, nevychovávali se hráči. Pak přišlo pět šest posil v jednom balíku z Moravy a také to nezafungovalo. Nebylo to tehdy o sounáležitosti ke klubu. A ani Sparta se moc neprezentovala jako tradiční a dobrý klub. Měli jsme dobré kádry, ale chybělo tomu NĚCO. Když se třeba vrátím k mládeži, tak dnes doplácíme na to, že v letech 2002 až 2004 Sparta dokonce uvažovala o tom, že kompletně zruší mládež, ponechá si jen áčko a bude si hráče jen nakupovat. Provoz mládeže se tehdy hodně utlumil, snížil se počet trenérů.

Takže peníze šly hlavně na A-tým.
Nevím kam šly a ani to nechci komentovat. Já hlavně nesouhlasím s filozofií, že se Sparta obejde bez mládeže. Potřebuje ji! Každý kluk co tady zažije deset let, tak zůstane sparťanem, zůstane klubu věrný, bude mít kamarády. Tehdy se tohle hodně utlumovalo a dnes na to doplácíme. Když zanedbáte dobu okolo čtvrté až sedmé třídy, tak ti kluci odrostou a přitom dneska by z nich někdo mohl být v áčku. Je to krásně vidět na příkladu Slavie. Vladimír Růžička v době hokejového boomu okolo roku 2000, kdy Slavia začala fungovat, do klubu přitáhl spoustu dětí a Slavia se začala mládeži věnovat daleko lépe než my. Díky tomu si vychovávala dobré hokejisty. To je teď i náš cíl. Myslím, že jsme to v posledních třech letech zkonsolidovali a dnes začínají se ukazovat první výsledky. Jestli někoho vychováme je druhá otázka. Ale mladé se snažíme systémově zařazovat. Pomáhá nám v tom i farma v Berouně. To vše tady předtím nebylo. Po konci kariéry přede mnou stála spousta úkolů. Mě do těch vod lákalo hned skočit, takže jsem znovu do brány nechtěl.

Foto: petrbriza.wz.cz

Pokud chcete k novince přidat komentář, odsouhlaste prosím sociální pluginy v rámci nastavení souborů cookies. Komentáře využívají plugin Facebook.com.